József Attila: Ars poetica (Ars poetica in Czech)

Németh Andornak

Költő vagyok - mit érdekelne
engem a költészet maga?
Nem volna szép, ha égre kelne
az éji folyó csillaga.

Az idő lassan elszivárog,
nem lógok a mesék tején,
hörpintek valódi világot,
habzó éggel a tetején.

Szép a forrás - fürödni abban!
A nyugalom, a remegés
egymást öleli s kél a habban
kecsesen okos csevegés.

Más költők - mi gondom ezekkel?
Mocskolván magukat szegyig,
koholt képekkel és szeszekkel
mímeljen mámort mindegyik.

Én túllépek e mai kocsmán,
az értelemig és tovább!
Szabad ésszel nem adom ocsmány
módon a szolga ostobát.

Ehess, ihass, ölelhess, alhass!
A mindenséggel mérd magad!
Sziszegve se szolgálok aljas,
nyomorító hatalmakat.

Nincs alku - én hadd legyek boldog!
Másként akárki meggyaláz
s megjelölnek pirosló foltok,
elissza nedveim a láz.

Én nem fogom be pörös számat.
A tudásnak teszek panaszt.
Rám tekint, pártfogón, e század:
rám gondol, szántván, a paraszt;

engem sejdít a munkás teste
két merev mozdulat között;
rám vár a mozi előtt este
suhanc, a rosszul öltözött.

S hol táborokba gyűlt bitangok
verseim rendjét üldözik,
fölindulnak testvéri tankok
szertedübögni rímeit.

Én mondom: Még nem nagy az ember.
De képzeli, hát szertelen.
Kisérje két szülője szemmel:
a szellem és a szerelem!

1937

Jsem básník - a nač hlavu plésti
má sama poesie mně?
Nemá se přece k nebi vznésti
hvězda na noční hladině.

Čas zvolna vytratí se někam,
pohádky nejsou stravou mou.
Já skutečný svět chtivě srkám
s oblohou navrch zpěněnou.

Krásný to pramen - na koupání!
Klid se strachem se objímá
a v pěnách vzniká štěbetání,
jež lahodnost i moudrost má.

Co je mi po básnících kolem?
Potřísněni po klíční kost
lží obrazů a alkoholem,
nechá předstírají zmámenost.

Vykročím z dnešní krčmy hnusné
k lidskému rozumu, ba dál!
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
abych se sluhou, hlupcem zdál!

Jez, pij a spi a miluj zplna!
Vesmírným vzdoruj oblastem!
Aniž snad sykaje a kina
sloužím zlým, podlým mocnostem.

Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Jinak mne kdekdo tupit smí,
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
horečkou míza vyschne mi!

Nezavru hrdá ústa za nic,
povedu stížnost k vědění.
Století ke mně zří, mně straníc,
při pluhu rolník o mně sní,

a vytuší mne dělník tělem
v přestávce dvou gest ztrnulých,
u kina na mne podvečerem
čeká hoch v šatech chatrných.

Kde řád mých veršů od sebranky,
sražené v houf, je napadán,
bratrské vyjíždějí tanky,
aby můj rým zněl rozhoupán.

Dospělý - pravím - není člověk!
Ač si to myslí, velikáš.
Nechi tedy jeho rodičové:
duch, láska - nad ním drží stráži