Óda (Hungarian)
1 Itt ülök csillámló sziklafalon. Az ifju nyár könnyű szellője, mint egy kedves vacsora melege, száll. Szoktatom szívemet a csendhez. Nem oly nehéz - idesereglik, ami tovatűnt, a fej lehajlik és lecsüng a kéz.
Nézem a hegyek sörényét - homlokod fényét villantja minden levél. Az úton senki, senki, látom, hogy meglebbenti szoknyád a szél. És a törékeny lombok alatt látom előrebiccenni hajad, megrezzenni lágy emlőidet és - amint elfut a Szinva-patak - ím újra látom, hogy fakad a kerek fehér köveken, fogaidon a tündér nevetés.
2 Óh mennyire szeretlek téged, ki szóra bírtad egyaránt a szív legmélyebb üregeiben cseleit szövő, fondor magányt s a mindenséget. Ki mint vízesés önnön robajától, elválsz tőlem és halkan futsz tova, míg én, életem csúcsai közt, a távol közelében, zengem, sikoltom, verődve földön és égbolton, hogy szeretlek, te édes mostoha!
3 Szeretlek, mint anyját a gyermek, mint mélyüket a hallgatag vermek, szeretlek, mint a fényt a termek, mint lángot a lélek, test a nyugalmat! Szeretlek, mint élni szeretnek halandók, amíg meg nem halnak.
Minden mosolyod, mozdulatod, szavad, őrzöm, mint hulló tárgyakat a föld. Elmémbe, mint a fémbe a savak, ösztöneimmel belemartalak, te kedves, szép alak, lényed ott minden lényeget kitölt.
A pillanatok zörögve elvonulnak, de te némán ülsz fülemben. Csillagok gyúlnak és lehullnak, de te megálltál szememben. Ízed, miként a barlangban a csend, számban kihűlve leng s a vizes poháron kezed, rajta a finom erezet, föl-földereng.
4 Óh, hát miféle anyag vagyok én, hogy pillantásod metsz és alakít? Miféle lélek és miféle fény s ámulatra méltó tünemény, hogy bejárhatom a semmiség ködén termékeny tested lankás tájait?
S mint megnyílt értelembe az ige, alászállhatok rejtelmeibe!...
Vérköreid, miként a rózsabokrok, reszketnek szüntelen. Viszik az örök áramot, hogy orcádon nyíljon ki a szerelem s méhednek áldott gyümölcse legyen. Gyomrod érzékeny talaját a sok gyökerecske át meg át hímezi, finom fonalát csomóba szőve, bontva bogját - hogy nedűid sejtje gyűjtse sok raját s lombos tüdőd szép cserjéi saját dicsőségüket susogják!
Az örök anyag boldogan halad benned a belek alagútjain és gazdag életet nyer a salak a buzgó vesék forró kútjain! Hullámzó dombok emelkednek, csillagképek rezegnek benned, tavak mozdulnak, munkálnak gyárak, sürög millió élő állat, bogár, hinár, a kegyetlenség és a jóság; nap süt, homályló északi fény borong - tartalmaidban ott bolyong az öntudatlan örökkévalóság.
5 Mint alvadt vérdarabok, úgy hullnak eléd ezek a szavak. A lét dadog, csak a törvény a tiszta beszéd. De szorgos szerveim, kik újjászülnek napról napra, már fölkészülnek, hogy elnémuljanak.
De addig mind kiált - Kit két ezer millió embernek sokaságából kiszemelnek, te egyetlen, te lágy bölcső, erős sír, eleven ágy, fogadj magadba!...
(Milyen magas e hajnali ég! Seregek csillognak érceiben. Bántja szemem a nagy fényesség. El vagyok veszve, azt hiszem. Hallom, amint fölöttem csattog, ver a szivem.)
6 (Mellékdal) (Visz a vonat, megyek utánad, talán ma még meg is talállak, talán kihűl e lángoló arc, talán csendesen meg is szólalsz:
Csobog a langyos víz, fürödj meg! Ime a kendő, törülközz meg! Sül a hús, enyhítse étvágyad! Ahol én fekszem, az az ágyad.) Source of the quotation | http://mek.oszk.hu |
|
|
Óda (Czech)
1
Na třpytné skalnaté stráni sedím.
Mírný vánek
mladého léta vane jak teplý van
večeře plné radovánek.
A srdce tichu přivykám.
Není to těžká věc -
ožije vše, co v dáli mizet zahlédám,
hlava klesne a klesnou
i ruce nakonec.
Hledím na hřívu hor –
a záře tvého čela
jak by se na každém lístku skvěla.
Na cestě nikde živý tvor -
a já zde vidím, jak ti vítr léta
sukní zatřepetá.
A pod listím, jen je rozhrnout,
tvůj vlas vidím se zablýsknout,
tvá hebká ňadra se pozatřást,
a jak potůček Szinva běží,
hle, opět vidím,
jak na oblých bílých obláscích,
podobných zubům tvým, úsměv z pohádek sněží.
2
Ó jak tě mám rád,
nebe, jež přiměla jsi k řeči
i zrádnou samotu plnou lstí a léči
spřádaných v nejhlubším skrytu srdce,
tebe, k níž promlouvá veškeren řád!
Tebe, jež jako od svého hřmotu vodopád
se odděluješ ode mne a tiše plyneš do dáli,
zatím co já na vršcích svého života
blízko dálav, od země do nebes
zmítán - volám a musím lkát,
že tě, má sladká macešská lásko, mám rád!
3
Mám tě rád jako matku hoch malý,
jako svou propast mlčící skály,
mám tě rád jako světlo sály,
jako duch oheň, jak tělo klid.
Mám tě rád jako vždy život milovali
smrtelníci, dokud mohli žít.
Úsměv tvůj, pohyb, něhu v tvém slovu
chovám v sobě jak země, co pohltila.
Jak kyseliny do tvrdého kovu
v mou mysl tě vleptaly mé pudy,
ach, bytosti krásná, milá,
jež plně mou mysl zaplnila!
Chvíle hřmotivě uplynou,
ty však mi němá v uších sedíš.
Hvězdy zazáří, spadnou, pominou,
ty však mi v očích trvale vězíš.
Tvá příchuť, jak ticho v jeskyni
vychladlá, mi v ústech vane,
tvá ruka na sklence vody načerpané,
a na ní jemných žilek větvení,
když chvílemi modře povyvstane.
4
Ó, z jaké hmoty jsem to vytvořen,
že mě tvůj pohled tvární i řeže?
Jaká to duše a jaké světlo jen,
a jakým to vše je skvělým zázrakem,
když v mlhách nicoty smím rozechvěn
hladit tvého plodného těla pahorky, věže?
A když jak Slovo v mysl, jež pro ně hoří,
smím do tvých tajemství se vnořit...?
Koloběh krve tvé je keř růžový,
jenž zachvívá se, neumdlévající.
Roznáší proud, aby na tvých lících
rozkvetla láska - jež se změní
v požehnaný plod tvého lůna ženy.
Křehkou tkáň tvého žaludku
spleť kořínků tká - útek po útku –
a přadenu se podobá,
jež spřádá se i rozpřádá,
aby vzrůstala síla tvých žláz,
jež buňkám množit se dá,
a krásná košatost tvých plic
šuměla o své slávě šeptajíc.
Věčná hmota blažena proniká
průchody střev tvých útrob živých
a bohatým životem struska vyniká
projdouc vřídly ledvin přičinlivých.
Vlnivé pahorky se nadnášejí,
hvězdné obrazy se v tobě chvějí,
jezera se vlní, továrny běží,
miliony živočichů se hemží,
hmyz,
chaluhy, sliz,
krutosti dobrota;
slunce září, matná severní záře ligotá,
tvým nitrem bloudí v sněni
věčnost bez uvědomění.
5
Jak kusy krve sražené
ti padají k noze
slova těchto mých vět.
Bytí se zajíkne,
jen zákon mluví stroze.
Ale mé činné tkáně, jež každodenně
mne obrozují, jsou hotovy neprodleně
oněmět.
Zatím však všechny křičí,
k tobě, v niž ze dvou miliard lidí
svou touhu vidí:
„Ty jediná, ty kolébko měkká,
ty hrobe pevný, lože živé, jež čeká,
ó přijmi mne!“
(Jak vysoké je nebe po ránu!
Houfy se třpytí v modrém bezednu.
Ostré jasy mi oči rvou,
i myslím, že jsem ztracen.
A slyším, jak mi nad hlavou
hřmí, buší mé vlastní srdce.)
(Dozpěv)
(Vlak mě unáší, k tobě pospíchám,
snad ještě dnes tě najdu někde tam,
snad tváře planoucí ochladnou,
snad řekneš mi tiše pojednou:
„Dnes teče teplá, užij koupele.
Zde ručník, usuš vodu na těle.
Maso se peče, ukoj hlad, bud syti
Kde ležím já, tam budeš lože mít!“)
Source of the quotation | 1959, Attila József: S čistým srdcem, Státní nakladatelství, Praha |
|