Arany János: Ladislav V. (V. László in Czech)

Sűrű setét az éj,
Dühöng a déli szél,
Jó Budavár magas
Tornyán az érckakas
Csikorog élesen.

„Ki az? mi az? vagy úgy -”
„Fordulj be és alugy
Uram László király:
A zápor majd eláll,
Az veri ablakod.”

A felhő megszakad,
Nyilása tűz, patak;
Zúgó sebes özönt
A rézcsatorna önt
Budának tornyiról.

„Miért zúg a tömeg?
Kivánja eskümet?”
„A nép, uram király,
Csendes, mint a halál,
Csupán a menny dörög.”

Megcsörren a bilincs,
Lehull, gazdája nincs:
Buda falán a rab
- Egy-egy felhődarab -
Ereszkedik alá.

„Hah! láncát tépi a
Hunyadi két fia -”
„Uram, uram, ne félj!
László, tudod, nem él
S a gyermek, az fogoly.”

Mélyen a vár alatt
Vonúl egy kis csapat;
Olyan rettegve lép,
Most lopja életét...
Kanizsa, Rozgonyi.

„Kettőzni kell az őrt,
Kivált Mátyás előtt!”
„Mátyás, az itt maradt,
Hanem a többi rab –
Nincsen, uram, sehol.”

A felhő kimerült,
A szélvihar elült,
Lágyan zsongó habok
Ezer kis csillagot
Rengetnek a Dunán.

„El! míg lehet s szabad!
Cseh-földön biztosabb.”
„Miért e félelem?
Hallgat minden elem
Ég s föld határa közt.”

Az alvó aluszik,
A bujdosó buvik;
Ha zörren egy levél,
Poroszlót jőni vél
Kanizsa, Rozgonyi.

„Messze még a határ?
Minden perc egy halál!”
„Legitten átkelünk,
Ne félj uram: velünk
A gyermek, a fogoly.”

Az alvó felvirad,
A bujdosó riad;
Szellő sincsen, de zúg,
Felhő sincsen, de búg
S villámlik messziről.

„Oh adj, oh adj nekem
Hűs cseppet, hű csehem!”
„Itt a kehely, igyál,
Uram, László király,
Enyhít... mikép a sír!”

Állj meg, boszú, megállj:
Cseh földön űl a rab;
Cseh földben a király,
Mindég is ott marad,
De visszajő a rab...! 

V noc hustou, bezlunnou
řve jižní vítr tmou,
na hradě Budíně
na věži skřípe v tmě
větrná korouhev.

„Kdo zde? Co chce? Ach – sen…“
„Ať klidně dál spí jen
můj pán, král Ladislav:
to liják, neustav,
zde buší do oken.“

Blesk šlehne do temnot,
dští mračna proudy vod;
hučící povodní
měděný okap zní
na věžích budínských.

„Proč dav se hlučet jal?
Chce, abych přísahal?“
„Můj králi, lid tvých dob
je tichý jako hrob,
to nebesa jen hřmí.“

Zařinčí ocel pout,
vězni je mrští v kout:
a po budínských zdech –
jak mračno po cárech –
se dolů spouštějí.

„Ha! řetězy rvou své
dva Hunyadiové…!“
„Můj pane, klid ! Jak víš,
Ladislav mrtev již
a děcko – v žaláři.“

Hluboko dole hrad
zří jezdce tmou se hnát;
úzkosti zbledlé rty,
kradou své životy –
Kanizsa, Rozgonyi.

„Hned zdvojnásobte stráž,
zvlášť, kde je Matyáš!“
„Ten zůstal v moci tvé,
však druzí vězňové,
můj pane, jsou ti tam!“

Mrak zemdlel vyždímán,
ztich vítr vyčerpán,
tisíc hvězd v modrých tmách
se houpe na vlnách
šumného Dunaje.

„Pryč! Do Čech! V bezpečí,
dokud čas postačí!“
„Proč bát se? Neklesej!
Všech živlů ustal rej
od země k nebesům.“

Spáč spí a tone v snách –
psanec se skrývá v tmách:
jen zaharaší list,
před drábem není jist
Kanizsa, Rozgonyi.

„Daleko do hranic?
Smrt hrozí víc a víc!“
„K hranicím blízko je.
Strach neměj, s námi je
to dítě – vězeň tvůj.“

Spáč oči promne si –
psance strach vyděsí…
V bezvětří – dál šum zněl,
v bezmračnu – zaduněl
hrom z mračen vzdálených.

„Oh, věrný Čechu, pít,
ret chci si ochladit!“
„Zde kalich, králi, máš,
pij, Ladislave náš,
uhasí žár… jak smrt.“

Stůj, pomsto: česká zem
má vězně zajatcem
a krále v lůně svém,
však král je navždy něm
a vězeň - spatří vlast!