Alžběta
Szilágyi
dopis svůj skončila,
slzami
lásky své
i list svůj zkropila.
Synovi
dopisem
do Prahy poslat chce
radostné
poselství
do smutku věznice.
„Dítě mé!
Neprchej,
z Prahy se nepohni;
zvednu tě,
vykoupím
z okovů vězení!
Zlata i
stříbra dám,
co bude žádat svět;
o jiném
nesním, jen,
aby ses vrátil zpět.
Vyčkávej,
neprchej,
sirotku drahý můj:
kdo mi dá
syna, když
lstí zmaří život tvůj ?
Matyáš
Hunyadi
obdržiž tento list
osobně
do rukou –
on sám jej musí číst!“ –
Pečetí
z černého
vosku list uzavře;
mužové
z čeledi
čekají na dvoře.
„Kdo z vás dřív
donese
do Prahy zprávu mou ?
Sto zlatých,
k tomu kůň,
bude mu odměnou!“
„Mně, paní,
svěř psaní,
v sedmi dnech budu zpět!“
– „Pro moje
srdce je
sedm to celých let!“
„Mne nech jít
a v třech dnech
zpět jsem jak vichřice!“
„Pro můj žal
budou to
celé tři měsíce!“
„Bože můj,
Bože můj,
kéž bych směl křídla mít,
abych moh
mateřské
touhy spěch dohonit!“
Do výšin,
do výšin
hle, černý havran vzlét;
podobný
do erbu
kdys Hunyadimu sed!
Z oblaků
ztemnělých
jako vichr se snes,
matce list
vyškubl,
k nebi se rychle vznes.
„Chyťte jej,
chyťte hned!
Hleďte mu dopis vzít!“
Dav se hne,
vyběhne
havrana sestřelit.
Ne jeden,
na sto však
havranů mře v ten den;
beze stop
pravý z nich
zmizel jak noční sen.
V lesích jej
nechytí,
byl den už zhasíná;
na půlnoc
klepe kdos
na okna vdovina.
„Kdo je tam?
S čím jde k nám?
Toť havran za okny!
V zobáku
ještě má
list můj – či podobný!
S rudou je
pečetí,
něžně složen jak kdys!
Požehnán,
požehnán
buď jeho rukopis!“
