„Vše nebo nic!“ si jinoch řekl.
Šustění karet, snímání.
Vsadil… a pozdě již se lekl.
Vždyť do sázky dal poslední:
naději mladičkých svých dní!
Nepřišla barva – vše se hroutí…
Na čele krvavý má pot.
Prohrál… A jinoch smutnou poutí
sám, bez naděje na život,
jde pozdní nocí do temnot.
V tmách – nový most nad řekou sinou,
prapory ještě posetý.
Dnes otevřen byl vážnou vírou
a hudba zněla v ústrety.
Most svaté panny Markéty.
Jde doprostřed, kde inženýři
vzpěradla mostu spustili;
čtyř pobřežních měst věže čtyři
po sobě půlnoc odbily.
A do vln hvězdy sněžily.
A jak hodiny zvučí, duní,
kvílivě bijí v noční svět,
hoch shlíží k hvězdám v temné tůni,
kde z pěn se zástup stínů zved:
dítě a chlapec, dívka, kmet.
Z počátku vidět lze jen hlavu,
jak projevují zvědavost;
pak celé postavy zřít v davu,
radující se: Nový most!
Vesele zasvěťme ten skvost!
„Kdo dřív?… Pár hrdliček ať začne!“
Chlapec a dívka – bílý šat –
na mostě obejmou se lačně.
„Mrtvi se smíme milovat!“
A skočí – jak kdys jedenkrát.
Potlesk. A křik: „Jen s chutí, brachu!“
A boháč ke skoku se chystá:
„Když moji dlužníci jsou v prachu,
čestnější bude smrt, ta jistá!“
Hladina uklidní se, čistá.
Pak přicházejí bez vyzvání
čtvrtý a pátý a tak dál.
„Kvaterno uteklo mi, páni!“
„A mně zas čest – nu, proč bych lhal?
A čtyřicet let jsem ji znal!“
A pády počaly se množit,
kruhy vln rostou přetiše.
Jde hoch: „Já první zkoušku složit
jsem chtěl, však jsem už bez groše,
víc nepošlou mi – sbohem, vše!“
Kmet zvolna stoupá na zábradlí,
s bělostným vousem, churavý:
„Nést život nemohu již, zchřadlý,
už o mně jenom bída ví!“
Ukryj ho, víre hltavý!
Tvář znuděná, půl zmalovaná,
dáma, jež s vším chce zúčtovat:
„Ach, trapný život – večer, zrána,
stále se svlékat, oblékat!“
A vlny skryly její pád.
Kostlivec zvolá hřmotně, prudce,
než osudný čin vykoná:
„Mám, hleďte, žezlo vojevůdce,
já zdrtil Napoleona!“
„Zbláznil se,“ šeptá kolona.
A s chechtotem mu za krk skočí
špinavý hoch jak šílenec
a v Dunaji se oba smočí:
„Zbít chtěl mě mistr surovec,
nekleknu před ním, marná věc!“
„Mám bohatství,“ čís hlas tma skryla,
„však nevím, jak bych užíval.“
„Já; věrná, se s ním zasnoubila,
a Albert si mou sestru vzal!“
Všem stejný hrob se otvíral.
„Já v souboji to slíbil čestně –
pojď tedy, kulko, smrt mi nes!“
„Já cudnost ztratila neřestně
a za pokutu – jaký děs! –
snoubencem Dunaj buď mi dnes!“
Tak v houfech – ne už jednotlivě –
mlčky se ve tmě míhají
jak ryby v moři, mrštně, živě,
jak ptáci, kteří vzlétají
a v hejnech krouží, padají.
Jako když liják mrtvol padá
do vod tam v temnou hlubokost,
točí se sebevrahů řada
jak mlýnské kolo: řeka… most…
Dunaj je chrlí, má jich dost.
Jinoch se dívá… slepý, bludný,
ohlušený a jako v snách…
Ale jak houstne vír ten svůdný,
pocítí jinoch v temnotách,
jak by jej zástup dolů táh…
Neubrání se ani zpola;
lidský tvor nemá pomoci
proti zlu čarovného kola…
Než bila jedna s půlnoci
most – prázdný zas – čněl do noci…
