Shakespeare, William: XCCVII. Sonet (XCVII. Sonnet in Czech)

How like a winter hath my absence been
From thee, the pleasure of the fleeting year!
What freezings have I felt, what dark days seen!
What old December’s bareness everywhere!

And yet this time remov’d was summer’s time,
The teeming autumn, big with rich increase,
Bearing the wanton burden of the prime,
Like widow’d wombs after their lords’ decease;

Yet this abundant issue seem’d to me
But hope of orphans, and unfather’d fruit;
For summer and his pleasures wait on thee,
And, thou away, the very birds are mute;

   Or, if they sing, ‘tis with so dull a cheer,
   That leaves look pale, dreading the winter’s near.

Je odloučení Zimě podobné,
od tebe, radost z roku mizivá?
Co tmavé dny mé, světlem chudobné?
Prosince spoušť, tak holá, mrazivá?

Ačli, čas ztracený, byl letní čas,
a plodný Podzim, růstem kypící,
obtěžkán plodem mládí, bujných krás,
jak lůna vdov, jichž Pán byl žijící:
Mně s plodností tou přišla v rozjímání

Sirotků přání, plodů po otci,
bez potěch Léta, na tě vyčkávání,
že ty tu nejsi, zmlkli zpěváčci.

    A švitoří-li, mdle a bez ducha,
    a listů bleď, zlé Zimy předtucha.