Shakespeare, William: I. Sonet (I. Sonnet in Czech)

From fairest creatures we desire increase
That thereby beauty’s rose might never die,
But as the riper should by time decease,
His tender heir might bear his memory:

But thou contracted to thine own bright eyes,
Feed’st thy light’s flame with self-substantial fuel,
Making a famine where abundance lies,
Thyself thy foe, to thy sweet self too cruel.

Thou that art now the world’s fresh ornament
And only herald to the gaudy spring,
Within thine own bud buriest thy content,
And, tender churl, mak’st waste in niggarding.

   Pity the world, or else this glutton be,
   To eat the world’s due, by the grave and thee.

Od krásných stvoření žádáme růsti,
by krásy Růže nikdy nezemřela,
výkvět však dozraje, kam život ústí,
pak, v dědici, ať vzpomínka je celá:

Tvým zahleděním do tvých jasných očí,
krmíš svůj svit, palivem, co tě stráví,
z hojnosti hlad pak zbývá jen, až vkročí
protějšek, co tě sama krutě zdraví:

Jsi svěžím ornamentem světa, jara
předzvěstí jen, výkřikem do povětří,
ve vlastním poupěti, kdo skrýt se stará,
popletou je, co plýtvá vším, co šetří:

    Měj k světu soucit, nežli žroutem být,
    vyžírat svět, svůj hrob jen vypasit.[1]