Arnold, Matthew: Přání (A Wish in Czech)

I ask not that my bed of death
From bands of greedy heirs be free;
For these besiege the latest breath
Of fortune’s favoured sons, not me.

I ask not each kind soul to keep
Tearless, when of my death he hears;
Let those who will, if any, weep!
There are worse plagues on earth than tears.

I ask but that my death may find
The freedom to my life denied;
Ask but the folly of mankind,
Then, at last, to quit my side.

Spare me the whispering, crowded room,
The friends who come, and gape, and go;
The ceremonious air of gloom—
All which makes death a hideous show!

Nor bring, to see me cease to live,
Some doctor full of phrase and fame,
To shake his sapient head and give
The ill he cannot cure a name.

Nor fetch, to take the accustomed toll
Of the poor sinner bound for death,
His brother doctor of the soul,
To canvass with official breath

The future and its viewless things—
That undiscovered mystery
Which one who feels death’s winnowing wings
Must need read clearer, sure, than he!

Bring none of these; but let me be,
While all around in silence lies,
Moved to the window near, and see
Once more before my dying eyes

Bathed in the sacred dew of morn
The wide aerial landscape spread—
The world which was ere I was born,
The world which lasts when I am dead.

Which never was the friend of one,
Nor promised love it could not give,
But lit for all its generous sun,
And lived itself, and made us live.

There let me gaze, till I become
In soul with what I gaze on wed!
To feel the universe my home;
To have before my mind — instead

Of the sick-room, the mortal strife,
The turmoil for a little breath —
The pure eternal course of life,
Not human combatings with death.

Thus feeling, gazing, let me grow
Composed, refreshed, ennobled, clear;
Then willing let my spirit go
To work or wait elsewhere or here!

Nežádám lože smrtelné
bez smeček lačných dědiců;
jsou jiným pánům přítulné,
toť osud jiných štastlivců.

Nežádám dobré duše kol
neslzet, až můj přijde čas.
Kdo chce, ať lká, když cítí žal!
Jsou horší spouště, nežli slz.

Chci od smrti jen volnosti,
které můj život nedal dost;
zproštěn být pošetilostí
lidstva a konečně jich prost.

Ušetř mne davu, šuškání,
přátel co zaciví a jdou;
okázalosti truchlení—
té k smrti odpudivé šou!

Neveď sem, aby konec zřel,
doktora, jeho proslulost,
by hlavu moudrou nakláněl,
nazval stav, zastřel bezradnost.

Nepřiveď druha, vybírat
clo od poutníka před cestou,
jej, co má k duši doktorát,
a jistotu tak naprostou

co bude dál, co nevidět—
zná neznámo tak tajemné,
vždyť závan smrti ucítit
je chápat víc jak on, či ne!

Ty nevoď mi sem: raději,
zatímco kolem budiž klid,
dej mne blíž k oknu, v naději
slábnoucím zrakem zacílit

pohled na rosu úsvitu
a šíři, dálku krajiny—
svět co tu byl, než byl jsem tu,
a bude po mně, nejiný.

Žádného neupřednostnil,
nesliboval, co nemoh dát,
všem sluncem štědrým posvítil,
žil po svém, dával prožívat.

Tam hledět chci, než pospojen
v duchu s tím na co zřít jsem s-to!
Vesmír za domov vnímat jen;
v popředí mysli — namísto

nemocničního pokoje,
pachtění o každičký dech —
než lidstva na smrt odboje
ryzí a věčný žití běh.

Zahleděn tak a osvěžen
vznešený klid ať cítím, jas;
můj svolný duch pryč odváděn
konat, hned, pak, kdes, či zde zas!