Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Hírek

Mácha, Karel Hynek: May 1. (Máj (1.), 1. zpěv Angol nyelven)

Mácha, Karel Hynek portréja

Máj (1.), 1. zpěv (Cseh)

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
 
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
 
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
 
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
 
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“

           „Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
 
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
 
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
 
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 



Az idézet forrásaKHM

May 1. (Angol)

Late evening, on the first of May—
The twilit May—the time of love.
Meltingly called the turtle-dove,
Where rich and sweet pinewoods lay.
Whispered of love the mosses frail,
The flowering tree as sweetly lied,
The rose's fragrant sigh replied
To love-songs of the nightingale.
In shadowy woods the burnished lake
Darkly complained a secret pain,
By circling shores embraced again;
And heaven's clear sun leaned down to take
A road astray in azure deeps,
Like burning tears the lover weeps.
A haze of stars in heaven hovers—
That church of endless love's communion—
Each jewel blanches and recovers
As blanch and burn long-parted lovers
In the high rapture of reunion.
How clear, to her full beauty grown,
How pale, how clear, the moon above,
Like maiden seeking for her love,
A rosy halo round her thrown!
Her mirrored image she espied,
And of self-love, beholding, died.
Forth from the farms pale shadows strayed,
Lengthening longing to their kind,
Till they embraced, and close entwined,
Coiled low into the lap of shade,
Grown all one twilight unity.
Tree in the shadows writhes to tree.
In the far mountains' dark confine
Pine leans to birch and birch to pine.
Wave baunting wave the streamlets move.
For love's sake—in the time of love—
Anguished goes every living thing.
 
A fair girl at the rim of land
Watches the evening's rosy phases;
Under the oak-tree by the strand
Far out across the lakes she gazes.
Blue to her feet it coils and glimmers,
And green beyond, and greener, sleeps,
Till in the distances and deeps
In clear, pale light all melts and shimmers.
Over the wide and watery plain
The girl has fixed her weary gaze;
Over the wide and watery plain
Only the glint of starlight plays.
A lovely girl, an angel ravaged,
A bud that April winds have savaged,
In her pale cheeks doomed beauty hastens.
One hour has swallowed up her morrow,
One hour her promise chills and chastens,
Marries her May to grief and sorrow.
 
Of twenty days the last has died;
Still dreams the quiet countryside.
The last light hastens to its close,
And heaven, like a great, clear rose,
Over the deep blue mountains flushes.
“He comes not! Ah, such anguish takes me!
Another spoiled, and he forsakes me!”
A heavy sigh her sad voice bushes,
Her aching heart burns in her breast,
And with the water's plaint unsleeping
Mingles the note of bitter weeping.
Snared in her tears the stars find rest,
Down her pale cheeks like bright sparks flowing
Till like quenched stars they burn to shades there,
On her cold countenance briefly glowing.
And where they fall, the blossom fades there.
 
At the rock's rim she glimmers whitely;
A silken standard flies her gown,
In evening zephyrs fluttering lightly.
Her eyes on distance fix and frown—
In haste she dries her blinding tears,
Beneath her shading hand she peers,
And on the distant shore she fastens,
Where in the hills the lake creeps hiding;
Over the waves live sparks go gliding,
Star after watery starlet bastens.
 
Even as snow-white virgin doves
Against dark wastes of cloud in flight,
On water-lily flowering white
On deepest blue—so something moves—
Where in the hills the lake creeps hiding—
Over the dark waves nearer gliding,
Nearer in haste. A moment proves
Now as the stork's grave flight it looms,
No dove so flies nor lily blooms,
But a white sail rocked by hasting breezes.
A slender oar the blue wave teases,
With flaming furrows the surface bazing.
The golden rose of heaven's hold,
High in the mountain oakwoods blazing,
Gilds the ripples with rosy gold.
“Swift litlle boat! Near, nearer bounding!
'Tis be! 'Tis be! Those plumes bright beaming,
The hat, the eyes beneath it gleaming—
His cloak—” The boat in the beach is grounding.
 
Over the rocks his light step rings,
By a known path he climbs and closes.
The girl's pale face flowers into roses;
From the tree's shade in wild hope flying
She runs, high-calling, runs and springs,
And on the rower's breast she's lying-
“Alas, my heart!: The moonlight shows
In its full flood a face she knows.
Her pounding blood to terror knells her.
Where is Vilem?”
 
“See, by the lake,”
In low grim tone the boatman tells her,
“Above the night the forests make
Rises a tower, its image white
Deep in the lake's heart drowned from sight;
But deeper, see, at the water's rim,
From a little window a lantern's gleam;
This night to vigil Vilem is giving:
Tomorrow sets him free from living.
His heavy guilt and yours he carries:
Deep your seducer's blood has stained him,
That stroke a parricide arraigned him.
Still, still revenge the avenger barries!
A felon's death! Peace to him bring,
Lord, when that face, the rose outshining,
In its high place stands withering,
And in the wheel his limbs are twining!
So dies the dreaded Forest King!
Bear for his guilt, and your own shame,
My bitter curse, and the world's blame!”
 
He turns. His voice to silence falls;
Down he climbs through the rocky walls,
Outward his boat goes gliding.
Swift as the stork's flight, beating fast,
Dwindling, dwindling, a lily at last,
Over the lake in the mountains hiding.
 
Hushed are the waters, dark, forlorn,
In deep dusk all things crouch to cover.
A white dress gleams on the waves that mourn
Over her: “Jarmila!” like a lover,
And the woods sigh: “Jarmila!” over and over.
 
Late evening, on the first of May—
The twilit May-the time of love.
To dalliance woos the turtle-dove:
“Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”



Az idézet forrásahttp://www.lupomesky.cz

minimap