Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Hírek

Čapek, Karel: Der Mann, der fliegen konnte (Muž, který dovedl lítat Német nyelven)

Čapek, Karel portréja

Muž, který dovedl lítat (Cseh)

Pan Tomšík šel tou cestou pod Vinohradskou nemocnicí; byla to jeho zdravotní procházka, neboť pan Tomšík si potrpěl na zdraví a byl vůbec náruživý sportovec jakožto horlivý divák na ligových zápasech, šel bystře a lehce v jarním soumraku, potkávaje tu a tam leda párek milenců nebo někoho ze Straš­nic. Měl bych si koupit krokoměr, myslel si, abych věděl, kolik kroků za den udělám. A najednou si vzpomněl, že se mu už po tři noci zdál stejný sen: že jde po ulici, ale má v cestě ženskou s dětským kočárkem; i odrazí se jen tak lehce levou mohou, a v tom okamžiku se vznáší asi tři metry vysoko, přeletí ženskou s kočárkem a plavně se snáší k zemi. Nijak se tomu ve snu ne­podivil; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil. Vždyť je to tak snadné: stačí jen trochu zamávat nohama, jako když se jede na kole, a pan Tomšík se opět vznáší do výše, pluje ve výši prvního patra a lehce se snáší k zemi. Stačí od­razit se nohou a zas letí bez námahy jako na kolovadlech; ani se nemusí dotknout země, udělá takhle nohama a letí dál. Pan Tomšík se ve snu musí nahlas smát, že nikdo na ten trik dosud nepřišel. Jen se lehce odstrčit nohou cd země, a už se může lítat. Vždyť je to snazší a přirozenější než chodit, uvědomuje si pan Tomšík Ve snu; to musím zítra zkusit, až budu vzhůru.Tři noci po sobě se mu zdál ten sen, vzpomíná si pan Tomšík. Příjemný sen je to; člověku je přitom tak lehko — Inu, bylo by krásné, kdyby se takhle beze všeho dalo lítat; jenom se trochu odrazit nohou — Pan Tomšík se ohlédl. Nikdo za ním nešel. Pan Tomšík se jen tak pro špás trochu rozběhl a odrazil se le­vou nohou, jako aby přeskočil blátivou kaluž. V tom okamžiku se vznesl asi do výše tří metrů a letěl, letěl plochým obloukem nad zemí. Vůbec se tomu nepodivil; bylo to opravdu přirozené, jenom to slastně vzrušovalo jako jízda na kolotoči. Pan Tomšík by málem křičel chlapeckou radostí; ale to už se asi po třiceti metrech letu blížil k zemi a viděl, že tam je bláto; i zamával trochu nohama jako ve snu, a opravdu hned vyletěl výš a snesl se na zem lehce a bez nárazu o nějakých patnáct metrů dál, za zády člověka, který šel melancholicky do Strašnic. Člověk se podezíravě ohlížel; zřejmě se mu nelíbilo, že má za sebou něko­ho, jehož kroky předtím neslyšel. Pan Tomšík ho předběhl po­kud možno nenápadné; měl skoro strach, aby se nějakým ener­gičtějším krokem příliš neodrazil od země a nezačal zase lítat.To musím pořádně vyzkoušet, řekl si pan Tomšík a vracel se toutéž osamělou cestou domů; ale jako z udělání potkával samé milence a železničáře. I zabočil stranou na pusté místo, kde se od let skládá vyvážka; byla už tma, ale pan Tomšík se bál, že by to zítra třeba už zapomněl. Odrazil se tentokrát váhávej i, i vznesl se jen něco přes metr a dopadl na zem trochu tvrdě. Zkusil to po druhé, pomáhaje si přitom rukama, jako by plaval; nyní letěl dobrých osmdesát metrů, dokonce v polo­kruhu, a dosedl na zem lehce jako vážka. Chtěl, to zkusit po třetí, a tu na něho dopadl kužel světla, a drsný hlas se ho ptal: “Co to tady děláme?” Byla to policejní patrola.Pan Tomšík se hrozně zarazil a koktal, že tady něco trénuje. “Tak koukejte, abyste mazal trénovat někam jinam,” huboval strážník, “ale tady ne.” Pan Tomšík sice nepochopil, proč by mohl trénovat jinde, ale tady ne; ale jelikož byl člověk loajální, přál strážníkovi dobrou noc a honem odcházel, pln strachu, aby se z ničeho nic nevznesl; třeba by to bylo policii podezřelé. Te­prve pod státním zdravotním ústavem zase vyskočil do vzdu­chu, lehce se přenesl přes drátěný plot, a pomáhaje si rukama, letěl nad ústavní zahradou až na druhou stranu, do Korunní třídy, kde se snesl těsně před služkou, nesoucí ve džbánu pivo. Služka vykřikla a dala se na útěk. Pan Tomšík odhadl tento let na nějakých dvě stě metrů; připadalo mu to pro začátek skvělé.V následujících dnech pilně trénoval let, ovšem jen v noci a na osamělých místech, zejména v okolí židovského hřbitova tamhle za Olšany. Zkoušel různé způsoby, na příklad vznos s rozběhem nebo kolmé stoupání z místa; dosáhl hravě, jenom mávaje nohama, výšky přes sto metrů, ale víc si netroufal. Dále si osvojoval různé druhy sestupu, jako je plavné přistání nebo zpomalený kolmý pád, což záviselo na práci rukou; učil se také ovládat rychlost a měnit ve vzduchu směr, letět proti větru, letět se závažím, stoupat a klesat podle potřeby a podobné věci. Bylo to naprosto snadné; pan Tomšík čím dál tím více žasl, že na to lidé dosud nepřišli; asi to nikdo před ním nezkusil prostě se odrazit nohou a letět. Jednou už vydržel ve vzduchu celých sedmnáct minut, ale pak se zapletl do nějakých telefonních drátů a raději sestoupil. Jedné noci zkusil lítat v Ruské třídě; letěl ve výši asi čtyř metrů, když pod sebou spatřil dva stráž­níky; i zabočil honem nad zahrady vil, zatím co do noci proni­kavě hvízdaly policejní píšťalky. Vrátil se na to místo za chvíli pěšky a viděl, jak šest strážníků s elektrickými lampičkami pro­hledávají zahrady, prý po zloději, kterého viděli přelézat plot. Nyní teprve si pan Tomšík uvědomil, že mu to létání posky­tuje nebývalé možnosti, ale nic kloudného ho nenapadlo. Jednou v noci ho svedlo otevřené okno ve třetím patře na náměstí Ji­řího z Lobkovic; pan Tomšík se lehkým odrazem vznesl nahoru, sedl si na okno a nevěděl, co dál. Slyšel uvnitř někoho hlasitě a tvrdě spát; vlezl tedy do pokoje, ale protože nemínil krást, zůstal stát s oním poněkud stísněným a trapným pocitem, který v nás vzbuzuje každý cizí byt. Pan Tomšík si vzdychl a lezl zase na okno; ale aby po sobě nechal znamení a cosi jako doklad svého sportovního výkonu, vylovil z kapsy kus papíru a napsal na něj tužkou: “Byl jsem tady!! Mstitel X.” Ten papír položil na spáčův noční stolek a tiše se snesl s třetího patra. Teprve doma shledal, že ten papír byla obálka s jeho adresou, ale ne­měl už odvahy se pro ni vrátit. Hrozně se po několik dní bál, že to bude policie vyšetřovat; ale ku podivu nestalo se nic.

*

Po nějakém čase pocítil pan Tomšík, že to už neunese, aby pěstoval létání jako svou tajnou a osamělou zábavu; jenže ne­věděl, jak na to, aby svůj objev odevzdal veřejnosti. Vždyť je to tak snadné; stačí odrazit se nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může lítat jako pták. Třeba z toho bude nový sport; nebo řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit ve vzduchu. A nebudou se musit stavět lifty. Vůbec může to mít ohromný význam; pan Tomšík sice přesně nevěděl, jaký, ale to už se vyvine samo sebou. Každý velký objev vypadá nejdřív jako marná hračka.Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval; a ten byl něčím u novin. Ano, byl re­daktorem sportovní rubriky nebo čeho. Tak k tomu panu Voj­tovi si pan Tomšík jednoho dne zašel, a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázat něco zajímavého. Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel “Tě bůh” nebo tak něco. Nicméně dal si říci a kolem deváté večer sel s panem Tomšíkem k židovskému hřbitovu.“Tak koukejte se, pane redaktore,” řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů. Tam pro­váděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez hnutí po dob­rých osm vteřin. Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritis­tického; ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. “Jen to zkuste sám, pane redaktore,” naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. A ať prý to pan Tomšík zatím ni­komu neukazuje.Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilo­vými činkami v rukou; šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: “Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. Na příklad pro obranu státu, rozumíte? To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to mu­síte předvést odborníkům. To já už obstarám.”

*

Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýr­kách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá. Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám universitní profesor tělovýchovy; vypadal naprosto od­mítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.“Tak, pane Tomšíku,” řekl rozechvěně pan Vojta, “ukažte nám to nejdříve s rozběhem.”Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.“Počkejte,” zarazil ho odborník. “Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jed­nou!”Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu.“A ruce, pane,” poučoval ho odborník. “Vy nevíte, co ,s ru­kama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!”Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.“Tak teď,” křikl pan Vojta.Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: “Špatně! Počkejte ještě!”Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyho­vět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.“Docela špatně,” křičel odborník. “Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte,” řekl odbor­ník, “já vám ukážu, jak se skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já.” Načež shodil kabát a postavil se k startu. “Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vy­kloněno dopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!”Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepo­hodlně zkroucen.“Musíte to cvičit,” děl odborník. “A teď se dívejte! Levou no­hou se vymrštím vpřed —” Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh; načež ele­gantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. “Tak se to dělá,” řekl a povytáhl si kalhoty. “Udělejte to přesně po mně.”Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?“Tak ještě jednou,” řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. “Teď!”Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil — jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.“Ale, pane Tomšíku,” křičel pan Vojta, “vy jste neletěl! Pro­sím vás ještě jednou!”Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat


Der Mann, der fliegen konnte (Német)

Herr Tomšík ging auf dem Weg unterhalb des Krankenhauses Vinohrady spazieren; er tat das der Gesundheit wegen, denn er achtete sehr auf seine Gesundheit, überhaupt war er ein leidenschaftlicher Sportler wie auch ein eifriger Zuschauer bei Ligakämpfen. Er spazierte rasch und leicht in der Frühlingsdämmerung; hin und wieder begegnete ihm ein Liebespärchen oder jemand aus Strašnice. Ich sollte mir einen Schrittmesser kaufen, dachte er, damit ich weiß, wieviel Schritte ich pro Tag mache. Plötzlich fiel ihm ein, daß er schon drei Nächte den gleichen Traum gehabt hatte: Er geht eine Straße entlang, aber da ist ihm eine Frau mit einem Kinderwagen im Wege; er stößt sich ganz leicht mit dem linken Fuß ab, und im selben Augenblick erhebt er sich drei Meter in die Luft, fliegt über die Frau mit dem Kinderwagen hinweg und gleitet elegant zur Erde nieder. Im Traum wunderte er sich nicht im geringsten darüber; es erschien ihm ganz selbstverständlich und höchst angenehm, nur fand er es ein wenig komisch, daß das bisher noch niemand probiert hatte. Schließlich ist es so leicht: Nur ein bißchen strampeln wie beim Radfahren, schon erhebt sich Herr Tomšík wiederin die Luft, schwebt in Höhe des ersten Stockwerks und gleitet sanft zurück zur Erde. Sich nur mit dem Fuß abstoßen, schon fliegt er wieder mühelos wie auf einem Trampolin; er braucht gar nicht die Erde zu berühren, strampelt mit den Beinen und fliegt weiter. Im Traum muß Herr Tomšík laut lachen, daß noch niemand auf diesen Trick gekommen ist. Sich nur mit dem Fuß leicht von der Erde abstoßen, und schon kann man fliegen. Das ist doch leichter und natürlicher als zu gehen, wurde sich Herr Tomšík im Traum bewußt; das muß ich morgen ausprobieren, wenn ich aufgestanden bin.      
Drei Nächte hintereinander habe ich das geträumt, erinnerte sich Herr Tomšík. Ein angenehmer Traum ist das; man fühlt sich dabei so leicht. Ja, es wäre schön, wenn man so ohne weiteres fliegen könnte; sich nur ein bißchen mit dem Fuß abstoßen. Herr Tomšík schaute sich um. Hinter ihm ging niemand. Einfach zum Spaß nahm er etwas Anlauf und stieß sich mit dem linken Fuß ab, als wollte er über eine Schlammpfütze springen. Im selben Augenblick erhob er sich ungefähr drei Meter in die Luft und flog, flog im flachen Bogen über die Erde. Er wunderte sich gar nicht darüber; es war wirklich ganz natürlich, nur erregte es ihn wonnevoll wie eine Fahrt mit dem Karussell. Herr Tomšík hätte vor jungenhafter Freude beinahe aufgeschrien; aber da näherte er sich nach dreißig Metern Flug der Erde und sah, daß dort Schlamm war; wie im Traum strampelte er ein bißchen, und tatsächlich flog er höher und landete leicht und ohne Aufprall etwa fünfzehn Meter weiter, hinter dem Rücken eines Mannes, der melancholisch nach Strašnice spazierte. Der Mann blickte sich argwöhnisch um; offenbar gefiel es ihm nicht, daß hinter ihm jemand ging, dessen Schritte er vorher nicht gehört hatte. Herr Tomšík überholte ihn möglichst unauffällig; er hatte beinahe Angst, er könnte sich durch einen energischeren Schritt zu stark vom Boden abstoßen und wieder fliegen.      
Das muß ich mal richtig ausprobieren, sagte sich Herr Tomšík und kehrte auf dem gleichen einsamen Weg nach Hause zurück; doch wie zum Trotz begegnete er lauter Liebespaaren und Eisenbahnern. Darum bog er zu einer öden Stelle ab, wo seit Jahren Schrott abgeladen wurde; es war schon dunkel, aber Herr Tomšík fürchtete, er könnte es bis morgen vergessen haben. Er stieß sich diesmal zögernder ab, erhob sich nur reichlich einen Meter und landete ein wenig hart auf der Erde. Er versuchte es ein zweites Mal und nahm wie beim Schwimmen die Arme zu Hilfe; nun flog er gut achtzig Meter, sogar in einem Halbkreis, und setzte leicht wie eine Libelle auf. Er wollte es ein drittes Mal probieren, doch da fiel ein Lichtkegel auf ihn, und eine rauhe Stimme fragte ihn: „Was treiben Sie denn hier?" Es war eine Polizeistreife.      
Herr Tomšík erschrak furchtbar und stammelte, er trainiere hier ein wenig. „Machen Sie, daß Sie wegkommen, und trainieren Sie woanders", schnauzte der Polizist, „aber nicht hier." Herr Tomšík begriff zwar nicht, warum er woanders trainieren durfte, hier aber nicht; doch da er ein loyaler Mensch war, wünschte er dem Polizisten eine gute Nacht und ging rasch fort, voll Angst, unversehens in die Luft zu schweben; das wäre der Polizei womöglich verdächtig erschienen. Erst unterhalb der Staatlichen Gesundheitsanstalt sprang er wieder in die Luft, schwebte leicht über einen Drahtzaun und flog,, die Arme zu Hilfe nehmend, über den Anstaltsgarten hinweg bis zur nächsten Straße, der Korunní třída, wo er dicht vor einem Dienstmädchen landete, das einen Krug Bier trug. Das Dienstmädchen stieß einen Schrei aus und ergriff die Flucht. Herr Tomšík schätzte diesen Flug auf gut zweihundert Meter; für den Anfang fand er das glänzend.      
An den folgenden Tagen trainierte er fleißig das Fliegen, allerdings nur nachts und an einsamen Orten, vor allem in der Umgebung des jüdischen Friedhofs hinter Olšany. Er probierte verschiedene Methoden, zum Beispiel mit Anlauf emporzuschweben oder aus dem Stand senkrecht aufzusteigen; spielend erreichte er, nur mit den Beinen strampelnd, Höhen über hundert Meter, doch mehr traute er sich nicht. Weiterhin eignete er sich verschiedene Arten der Landung an, wie die gleitende Landung oder den verlangsamten senkrechten Fall, der von der Arbeit der Arme abhing; er lernte es auch, die Geschwindigkeit zu beherrschen und in der Luft die Richtung zu ändern, gegen den Wind zu fliegen, mit Ballast zu fliegen, nach Bedarf zu steigen und zu sinken und dergleichen. Es war ganz leicht; Herr Tomšík staunte mehr und mehr, daß die Leute bisher noch nicht daraufgekommen waren; wahrscheinlich hatte es niemand vor ihm versucht, sich einfach mit dem Fuß abzustoßen und zu fliegen. Einmal hielt er sich volle siebzehn Minuten in der Luft, aber dann verhedderte er sich in Telefondrähten und kam lieber wieder herunter. Eines Nachts trainierte er in der Ruská třída; er flog in einer Höhe von etwa vier Metern, als er unter sich zwei Polizisten erblickte; rasch bog er zu den Gärten der Villen ab, während die Polizeipfeifen durch die Nacht schrillten. Nach einer Weile kehrte er zu Fuß an jene Stelle zurück und sah, wie sechs Polizisten mit Taschenlampen die Gärten durchsuchten, angeblich nach einem Dieb, den sie über den Zaun hatten klettern sehen.      
Jetzt erst wurde sich Herr Tomšík bewußt, daß ihm das Fliegen ungeahnte Möglichkeiten bot, aber ihm fiel nichts Vernünftiges ein. Eines Nachts verführte ihn auf dem Námeští jiřího z Lobkovic ein offenes Fenster im dritten Stock; Herr Tomšík schwebte durch einen leichten Abstoß empor, setzte sich aufs Fensterbrett und wußte nicht weiter. Im Zimmer hörte er jemanden laut und fest schnarchen; also stieg er hinein, doch weil er nicht zu stehlen gedachte, blieb er mit jenem recht beklommenen und peinlichen Gefühl stehen, das jede fremde Wohnung in uns auslöst. Herr Tomšík seufzte und kletterte wieder aufs Fensterbrett; um aber ein Zeichen zu hinterlassen, einen Beweis seiner sportlichen Leistung, holte er ein Stück Papier aus der Tasche und schrieb mit Bleistift darauf: „Ich war hier! Der Rächer X." Er legte das Papier auf den Nachttisch des Schläfers und schwebte still vom dritten Stock hinab. Erst zu Hause fiel ihm ein, daß das Papier ein Briefumschlag mit seiner Adresse gewesen war, doch nun hatte er nicht den Mut, ihn sich wiederzuholen. Ein paar Tage hatte er schreckliche Angst, die Polizei werde das untersuchen; aber seltsamerweise geschah nichts.  
Nach einiger Zeit fühlte Herr Tomšík, daß er es nicht mehr aushielt, das Fliegen als sein geheimes und einsames Vergnügen zu pflegen; aber er wußte nicht, wie er es anstellen sollte, seine Entdeckung der Öffentlichkeit kundzutun. Es ist doch ganz einfach: Man braucht sich nur mit einem Fuß abzustoßen und ein bißchen mit den Armen nachzuhelfen, und schon fliegt man wie ein Vogel. Vielleicht wird ein neuer Sport daraus, oder sagen wir, man kann die Straßen entlasten, wenn alle in der Luft gehen. Und man muß keine Fahrstühle mehr bauen. Überhaupt kann es enorme Bedeutung erlangen; Herr Tomšík wußte zwar nicht genau, welche, aber das würde sich schon finden. jede große Entdekkung sieht anfangs wie eitle Spielerei aus.      
Herr Tomšík hatte einen Nachbarn, einen dicken jungen Mann, Herr Vojta hieß er; und der war bei der Zeitung. ja, er war Redakteur der Sportrubrik oder dergleichen. Zu diesem Herrn Vojta ging Herr Tomšík eines Tages, und nach allerlei Umschweifen rückte er damit heraus, daß er ihm etwas Interessantes zeigen könne. Er tat ungemein geheimnisvoll, so daß Herr Vojta dachte: Ach du meine Güte - oder so etwas. Nichtsdestoweniger ließ sich Herr Vojta dazu bewegen, gegen neun Uhr abends mit Herrn Tomšík zum jüdischen Friedhof zu gehen.      
„Also schauen Sie mal, Herr Redakteur", sagte Herr Tomšík, stieß sich mit dem Fuß vom Boden ab und schwang sich in eine Höhe von etwa fünf Metern. Dort zog er allerlei Kreise, sank zum Erdboden herab, stieg, mit den Armen rudernd, wieder empor, ja, er blieb sogar gut acht Sekunden reglos in der Luft stehen. Herr Vojta wurde sehr ernst und wollte ganz genau wissen, wie Herr Tomšík das machte. Herr Tomšík führte es ihm geduldig vor: nur sich mit dem Fuß abstoßen, und schon geht's; nein, daran ist nichts Spiritistisches; nein, dazu bedarf es keiner höheren Kraft, auch keiner Willenskraft und keiner Muskelanstrengung; man braucht nur hochzuspringen und loszufliegen. „Versuchen Sie es doch selbst, Herr Redakteur", drängte er, doch Herr Vojta schüttelte den Kopf. Es muß ein besonderer Trick dabei sein, meinte er nachdenklich. Aber ich werde schon dahinterkommen. Herr Tomšík solle es einstweilen niemandem zeigen.      
Beim nächsten Mal mußte Herr Tomšík mit Fünfkilohanteln in den Händen vor Herrn Vojta fliegen; das ging schlechter, und er erreichte nur eine Höhe von drei Metern, doch Herr Vojta war zufrieden. Nach dem dritten Flug sagte Herr Vojta: „Hören Sie, Herr Tomšík, ich will Ihnen nicht bange machen, aber das ist eine sehr ernste Sache. Dieses Fliegen aus eigener Kraft könnte große Bedeutung erlangen. Zum Beispiel für die Landesverteidigung, verstehen Sie? Das muß man fachmännisch in die Hand nehmen. Wissen Sie was, Herr Tomšík? Sie müssen es Fachleuten vorführen. Ich werde mich darum kümmern.  So geschah es, daß Herr Tomšík eines Tages in Turnhosen vor vier Herren auf dem Hof der Staatlichen Anstalt für Körpererziehung stand. Er schämte sich schrecklich seiner Nacktheit, hatte Lampenfieber und zitterte vor Kälte, aber Herr Vojta gab nicht nach; es ginge nur in Turnhosen, damit man sähe, wie es gemacht wird. Einer der Herren, ein kräftiger Mann mit Glatze, war Universitätsprofessor für Körpererziehung; er wirkte ganz ablehnend; man sah ihm an der Nasenspitze an, daß er vom Standpunkt der Wissenschaft die ganze Sache für Unsinn hielt. Er schaute ungeduldig auf die Uhr und brummte etwas.      
„Nun, Herr Tomšík", sagte Herr Vojta aufgeregt, „führen Sie es uns zuerst mit Anlauf vor."      
Herr Tomšík machte erschreckt zwei Schritte.       
„Halt!" stoppte ihn der Fachmann. „Sie haben einen ganz schlechten Start. Sie müssen den Körperschwerpunkt auf das linke Bein verlegen, verstehen Sie? Noch einmal!"      
Herr Tomšík machte kehrt und versuchte, das Körpergewicht auf das linke Bein zu verlegen.       „Und die Arme, mein Herr", belehrte ihn der Fachmann. „Sie wissen nicht, was Sie mit den Armen machen sollen. Sie müssen die Arme so halten, daß Ihr Brustkorb entspannt ist. Und vorhin haben Sie beim Anlauf den Atem angehalten. Das dürfen Sie nicht. Sie müssen frei und tief atmen. Also noch einmal!"      
Herr Tomšík war verwirrt; jetzt wußte er wirklich nicht, was er mit den Armen machen und wie er atmen sollte; er trat unsicher von einem Fuß auf den anderen und suchte den Körperschwerpunkt.      
„Na Ios!" rief Herr Vojta.      
Herr Tomšík bewegte sich verlegen hin und her und lief Ios; gerade wollte er sich zum Flug abstoßen, als der Fachmann sagte: „Schlecht! Warten Sie noch!"      
Herr Tomšík wollte stehenbleiben, schaffte es aber nicht mehr; er stieß sich schwach mit dem linken Fuß ab und flog ungefähr einen Meter hoch; aber da er der Aufforderung Folge leisten wollte, lenkte er seinen Flug zur Erde und blieb stehen.      
„Ganz schlecht", rief der Fachmann. „Sie müssen in die Hocke gehen! Sie müssen beim Aufsprung auf die Zehenspitzen fallen und in den Knien federn! Und die Arme müssen nach vorn fliegen, verstehen Sie? Ihre Arme übernehmen den Trägheitsfaktor, mein Lieber; das ist eine natürliche Bewegung. Warten Sie", sagte der Fachmann, ;,ich zeige Ihnen, wie man springt. Schauen Sie gut zu, wie ich das mache." Er zog den Mantel aus und stellte sich zum Start hin. „Achten Sie darauf, mein Lieber: Der Schwerpunkt liegt auf dem linken Fuß; das Bein ist gekrümmt und der Körper nach vorn geneigt; die Ellbogen halte ich nach hinten, damit sich der Brustkorb weitet. Machen Sie es mir nach!"      
Herr Tomšík machte es ihm nach; nie im Leben hatte er sich so verrenkt.      
„Das müssen Sie üben", sagte der Fachmann. „Und jetzt schauen Sie! Mit dem linken Bein schnelle ich vor-wärts." Der Fachmann schnellte vorwärts, lief sechs Schritte, stieß sich ab und sprang, mit den Armen einen schönen Kreis beschreibend; beim Aufsprung ging er mit vorgestreckten Armen elegant in die Hocke. „So wird das gemacht", sagte er und zog sich die Hosen hoch. „Machen Sie es mir genau nach!"      
Herr Tomšík schaute Herrn Vojta fragend und unglücklich an. Muß das wirklich sein?      
„Also noch einmal", sagte Herr Vojta, und Herr Tomšík verrenkte sich vorschriftsmäßig. „Los!"Herr Tomšík verwechselte die Beine und rannte mit dem linken Bein los; aber vielleicht ist das egal, Hauptsache, ich gehe in die Hocke und strecke die Arme vor, dachte er beklommen beim Laufen. Beinahe hätte er vergessen zu springen; schnell stieß er sich ab - Hauptsache, die Hocke, schoß es ihm durch den Kopf. Er sprang etwa einen halben Meter hoch und landete nach anderthalb Metern auf der Erde. Rasch ging er in die Hocke und streckte die Arme vor.      
„Aber Herr Tomšík", rief Herr Vojta, „Sie sind doch gar nicht geflogen! Bitte noch einmal!"      
Herr Tomšík nahm noch einmal Anlauf. Er sprang nur einen Meter vierzig, ging aber gleich in die Hocke und streckte die Arme vor. Er war schweißüberströmt und spürte das Herz im Hals. Mein Gott, sie sollen mich endlich in Ruhe lassen, dachte er niedergeschmettert.      
Er sprang noch zweimal; dann mußten sie es aufgeben. Seit diesem Tag konnte Herr Tomšík nicht mehr fliegen.



minimap