Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Hírek

Neruda, Jan: Zu den drei Lilien (U tří lilií Német nyelven)

Neruda, Jan portréja

U tří lilií (Cseh)

Myslím, že jsem tenkráte šílil. Každá žilka hrála, krev byla rozvařena.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouř, zapraskal liják, a bouř a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádkami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu. Chvílkami hleděl jsem otevřeným oknem na točící, smějící se páry; chvílkami zas zahleděl jsem se ven do tmavé zahrádky. Někdy, když šlehnul jasnější blesk, viděl jsem u zahradní zdi a na konci arkád bílé hromady lidských kostí. Bývalť zde druhdy hřbitůvek a právě tento týden vykopali z něho kostry, aby je převezli jinam. Půda byla ještě rozryta, hroby otevřeny.
Ale vydržel jsem u svého stolu vždy jen na krátký čas. Vždy jsem se zas zdvihnul a přikročil na chvílku k dokořán odevřeným dveřím salónku, abych na tančící se podíval blíž. Vábilo mne tam krásné, as osmnáctileté děvče. Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistřižený volný černý vlas, oblý hladký obličej, světlé oko - krásné děvče! Zvláště ale mne vábilo to oko její. Jak voda jasné, jak vodní hladina záhadné, takové neúkojné, které ti přivolává ihned slova: „Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů.“
Tančila skoro ustavičně. Ale dobře pozorovala, že vábí zraky moje. Když tančila kolem dveří, mezi nimiž jsem stál, vždy upřeně se zadívala na mne, a když tančila salónkem dál, viděl a cítil jsem, že při každém otočení zavazuje její zrak o mne. Nepozoroval jsem, že by byla s někým promluvila.
Již zase jsem tam stál. Zraky naše se ihned setkaly, ač děvče stálo v řadě poslední. Čtverylka se chýlila ku konci, pátá tura dozněla, vtom veběhlo jiné děvče do sálu, udýchané a promoklé. Prodralo se až ku krásnooké. Hudba začala právě turu šestou. Mezi prvním řetězem šeptala přibylá krásnooké něco a tato kývla mlčky hlavou. Šestá tura trvala trochu dýl, komandoval ji svižný kadetík. Když byl konec, pohlédla krásnooká ještě jednou ke dveřím zahradním, pak šla ku předním dveřím salónku. Viděl jsem ji, jak venku si dává svrchní šaty přes hlavu, pak zmizela.
Šel jsem a usedl zas na místo své. Bouř začala teď jakoby znovu, jakoby ještě nebyla si ani zahlomozila; vítr hučel silou novou, blesky tloukly. Naslouchal jsem v rozechvění, ale myslil jsem jen na to děvče, na ty zázračné oči její. Na cestu domů nebylo beztoho ani pomyšlení.
As po čtvrt hodině zas jsem se podíval ku dveřím salónku. Zde stála krásnooká opět. Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala.
„Ale proč jsi šla v té nehodě domů?“ tázala se tato.
„Sestra přišla pro mne.“ Hlas její slyšel jsem teď poprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný.
„Stalo se něco doma?“
„Matka zrovna umřela.“
Zachvěl jsem se.
Krásnooká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká.
Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně.
Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.
Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, teplý, sálající dech - bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní! 



Zu den drei Lilien (Német)

Ich glaube, damals war ich von Sinnen. Mein Puls flog, mein Blut wallte.Es war eine warme, aber dunkle Sommernacht. Die schweflige, schwüle Luft der letzten Tage hatte sich endlich zu schwarzen Wolken zusammengeballt. Ein Sturmwind hatte sie: gegen Abend vor sich hergepeitscht, dann entlud sich tosend ein mächtiges Gewitter, ein Platzregen prasselte nieder, und Sturm und Regen hielten bis in die späte Nacht hinein an.Ich saß unter der Holzlaube des Gasthauses »Zu den drei Lilien« in der Nähe des Strahover Tores. Es war ein kleines Gasthaus, das damals nur am Sonntag stärker besucht war, wenn sich dort in dem kleinen Salon Kadetten und Korporale zu den Klängen eines Pianos beim Tanz vergnügten.Heute war gerade Sonntag. Ich saß ganz allein unter den Arkaden an einem Tisch in der Nähe des Fensters. Gewaltige Donnerschläge rollten fast Schlag auf Schlag, der Regen schlug auf das Ziegeldach über mir, das Wasser rauschte in sprühenden Bächlein zu Boden, und dem Piano im Salon wurden nur kurze Ruhepausen gegönnt; immer wieder klimperte es von neuem.Ab und zu blickte ich durch das offene Fenster auf die sich drehenden, lachenden Paare, dann wieder schaute ich hinaus in den dunklen Vorgarten. Manchmal, wenn ein hellerer Blitz aufzuckte, sah ich an der Gartenmauer und am Ende der Arkaden Haufen menschlicher Gebeine weiß schimmern. Hier war nämlich einst ein kleiner Friedhof gewesen, und eben diese Woche hatte man die Skelette ausgegraben, um sie an einen anderen Ort zu überführen. Das Erdreich war noch aufgewühlt, die Gräber standen offen.Aber ich hielt es an meinem Tisch stets nur kurze Zeit aus. Immer wieder erhob ich mich und trat für eine Weile an die sperrangelweit offenstehende Tür des kleinen Salons, um die Tanzenden näher zu betrachten. Ein schönes, etwa achtzehnjähriges Mädchen zog mich immer wieder hin. Schlank gewachsen, dabei volle Formen, das offene schwarze Haar im Nacken kurz geschnitten, ein längliches, glattes Gesicht, helle Augen - kurz, ein hübsches Mädchen! Besonders aber zogen mich ihre Augen an. Klar wie Quellwasser und rätselhaft wie ein tiefer See, unersättliche Augen, die einem sogleich die Worte in Erinnerung rufen: »Eher sättigt sich das Feuer an Holzscheiten und das Meer am Wasser als eine Schönäugige am Anblick der Männer.«Sie tanzte fast unablässig. Aber sie merkte sehr wohl,       daß ihr meine Blicke immer wieder folgten. Wenn sie an der Tür vorbeitanzte, an der ich stand, blickte sie mich stets unverwandt an, und wenn sie weiter durch den Salon tanzte, sah und fühlte ich, daß mich bei jeder Umdrehung ihr Blick streifte. Ich bemerkte nicht, daß sie mit jemandem auch nur ein Wort gesprochen hätte.Schon stand ich wieder dort. Unsere Blicke begegneten einander sofort, obwohl sie jetzt in der letzten Reihe stand. Die Quadrille ging zu Ende, die fünfte Tour verklang, da lief ein anderes Mädchen in den Saal, ganz außer Atem und völlig durchnäßt. Sie kämpfte sich bis zu der Schönäugigen durch. Die Musik setzte eben zur sechsten Tour ein. Über die erste Kette hinweg flüsterte das eben angekommene Mädchen der Schönäugigen etwas zu, und diese nickte schweigend mit dem Kopf. Die sechste Tour dauerte etwas länger, ein strammer junger Kadett führte sie an. Als sie zu Ende war, blickte die Schönäugige noch einmal zur Gartentür, dann ging sie zu der Vordertür des Salons. Ich sah, wie sie draußen das Oberkleid über den Kopf streifte, dann verschwand sie.Ich ging und setzte mich wieder an meinen Platz. Der Sturm setzte neuerlich ein, als hätte er sich bisher noch nicht ausgetobt; er brauste mit neuer Kraft. Blitze zuckten durch die Luft. Ich lauschte voll Erregung, aber ich dachte nur an jenes Mädchen, an ihre wunderbaren Augen. An den Heimweg war jetzt ohnehin nicht zu denken. Etwa nach einer Viertelstunde blickte ich zufällig zur Tür des kleinen Salons. Da stand die Schönäugige wieder da. Sie glättete eben ihre durchnäßten Kleider und trocknete ihr feuchtes Haar, wobei ihr eine ältere Gefährtin behilflich war.»Warum bist du bei diesem Unwetter nach Hause gelaufen?« fragte diese.»Meine Schwester hat mich geholt.« Zum erstenmal vernahm ich ihre Stimme. Sie war seidenweich und klangvoll. »Ist zu Hause etwas geschehen?«»Meine Mutter ist eben gestorben.« Mich überlief ein Schauder.Die Schönäugige wandte sich um und trat zu mir in die Dunkelheit hinaus. Sie stand an meiner Seite, ihr Blick ruhte auf mir. Ich fühlte ihre Rechte neben meiner zitternden Hand. Ich ergriff dieses Händchen; es war so weich.Schweigend zog ich das Mädchen tiefer und tiefer in die Arkaden, und das Mädchen folgte willig.Der Sturm hatte jetzt seinen Höhepunkt erreicht. Er tobte wie eine Sturmflut, Himmel und Erde tosten, über unseren Häuptern rollte der Donner, rings um uns war es, als brüllten die Toten aus ihren Gräbern.Sie preßte sich an mich. Ich fühlte, wie sich ihr feuchtes Kleid an meine Brust schmiegte, fühlte ihren weichen Körper, den warmen, glühenden Atem - mir war, als müßte ich ihr die verruchte Seele aussaugen!




minimap